|
„Vědomí toho, že mi už žádné brýle nepomohou tak, abych viděla jako dřív a že budu vidět hůř a hůř a možná časem i oslepnu bylo pro mě nejprve naprosto ochromující. Nevěděla jsem, co si počít, jak budu dál žít, jak zvládnu se o sebe postarat, pomáhat dětem a vnoučatům. Budu možná brzo všem na obtíž.“ Vzpomíná paní Jarmila na dobu před pěti lety, kdy se dozvěděla neúprosnou diagnózu. Věkem podmíněná makulární degenerace je jednou z nejčastějších příčin závažného poškození zraku u seniorů. U paní Jarmily se začala projevovat těsně po šedesátce. V té době už nosila brýle na čtení. Všimla si, že se jí stále hůře zaostřuje na drobná písmena, nemůže navléknout nit do jehly a před očima jí pluje malá černá skvrna. Sestra z oční ambulance jí tenkrát podala do ruky letáček se slovy: „Tam vám pomohou.“  „Když jsem si přečetla název organizace, okamžitě jsem návštěvu zamítla,“ rozpačitě se usmívá Jarmila. „Přeci je to pro nevidomé, to já nejsem, nechci být. Já přece ještě vidím a určitě to nebude tak hrozné, jak říkají doktoři.“ Leták jsem vyhodila do koše a zapomněla na něj.
Časem však přišly potíže, spojené se zhoršením zraku. Paní Jarmila už nedokázala číst své oblíbené časopisy, špatně viděla na mobilní telefon, stále hůře se jí pomocí počítače hledali recepty a četli emaily. „Celá rodina milovala mé buchty, koláče a cukroví. Najednou jsem měla problém odvážit suroviny, oddělit žloutky od bílků a další práce v kuchyni pro mě začaly být velmi obtížné.“ Nakupování se stalo noční můrou. „Najít něco nebo zjistit cenu, to byl problém. Ptala jsem se lidí, často jen mávli směrem k regálu, což mi moc nepomohlo. Vysvětlovat, že nevidím, pro mě bylo těžké.“ „Někdo mě pozdravil a já vůbec netušila, kdo to byl. Známí mi vyčítali, že je na ulici míjím bez pozdravu. Postupně jsem přestávala chodit ven nejen kvůli strachu z přecházení silnice. Zakopávala jsem o nečekané překážky, obrubníky, schody, obávala jsem se i setkání s limi.“  Paní Jarmila se v podstatě uzavřela doma, děti jí nakoupily, vařila jen sporadicky, ale péct úplně přestala. Dcera jí koupila v optice lupu, ale oči jí ze čtení bolely a slzely a tak i to postupně vzdala. „Celé dny jsem jen bloumala po bytě a litovala se.“
V té době potkala v čekárně u lékaře svou spolužačku ze základní školy. Paní Vlaďka se k Jarmile srdečně hlásila. „Postěžovala si na cukrovku a na to, že se jí kvůli ní zhoršuje vidění. „Na mou otázku, jak to zvládá, odpověděla, že docela dobře. Začaly jsme rozebírat, jaké problémy se ztrátou zraku souvisí a já začala zjišťovat, že se dá spousta věcí, které mě trápily řešit.“
Vlaďka Jarmile ukázala mobilní telefon, který vše co je na displeji přečte, taky elektronickou kamerovou lupu, která krásně zvětšuje text a dá se s ní pohodlně číst. Když se Jarmila zajímala o to, kde se tyto věci dají pořídit, vysvětlila jí Vlaďka, že všechny tyto informace dostane ve Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých u autobusového nádraží v Novém Jičíně. Jarmila si tenkrát vzpomněla na letáček, který vyhodila. „Do kanceláře SONS jsem vstoupila se slovy, že tam asi nepatřím, ale že mě tam posílají a tak jsem teda tady“, směje se Jarmila. Dnes paní Jarmila chodí po městě se signalizační holí, kolemjdoucí, řidiči na přechodech i lidé v obchodech už vědí, že Jarmila špatně vidí. Nebojí se schůdků, obrubníků ani potkat známé. Lidé se k ní sami hlásí. V kabelce si nosí přenosnou kamerovou lupu a tak si snadno zvětší a přečte text. Zase peče a vaří. Kuchyň má speciálně vybavenou vhodnými pomůckami. Používá mobilní telefon a počítač s hlasovým výstupem. Vrátila se i ke knihám, které jí posílají z knihovny pro nevidomé načtené na CD. „V SONS jsem našla i přátele. Setkáváme se u kávy, chodíme na exkurze, výlety, které jsou přizpůsobené tak, aby si je užili i lidé, kteří špatně vidí. Dokonce jsem společně s Vlaďkou byla už na dvou týdenních rekondičních pobytech ve Velkých Losinách a v Lázních Bohdaneč. Sdílíme zkušenosti, radíme si, podporujeme se. Vzájemně si rozumíme. Člověk tak nějak zjistí, že není sám, kdo má potíže se zrakem a vidí, že ti lidé i přesto žijí dál a dokonce si život i užívají. Dá se říct, že po společenské a kulturní stránce mám život mnohem bohatší než kdy dříve.“ Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých pomáhá lidem s potížemi se zrakem prostřednictvím oblastních odboček již 25 let. Služby jsou potřebným poskytovány bezplatně. Obrátit se na tuto organizaci mohou jak lidé, kterým zhoršení zraku působí potíže v běžném denním životě, tak jejich příbuzní a přátelé. Více o SONS a Oblastní odbočce v Novém Jičíně se dozvíte na www.sonsnj.cz nebo www.sons.cz, případně na telefonním čísle 776 488 164. Hana Petrová, pracovnice v sociálních službách SONS ČR, z. s. – Nový Jičín
|
