Léto uteklo jako voda a my se s ním v pátek 22. září řádně rozloučili. V prostorách farního sboru Českobratrské církve evangelické jsme si po výborném guláši vyslechli velmi zajímavou přednášku sokolníka Montiho, který se sokolnictví věnuje už sedmnáct let. Přivezl nám ukázat své čtyři opeřené svěřence, káně lesní, káně Harrisovo, raroha velkého a puštíka obecného. Každého z nich nám předvedl a velmi poutavě povyprávěl o výcviku, specifickém chování a schopnostech jednotlivých dravců. Pobavil nás i vtipnými historkami ze života sokolníka. Jednoho z dravců, roztomilého puštíka Pupíka jsme si mohli prohlédnout úplně zblízka a odvážní i posadit na ruku. Ptát se ho, který z dravců je mu nejmilejší, je ale zbytečné. Své svěřence má rád všechny stejně, ač jsou každý jiný. Příkladem může být Káča, samice káněte lesního. "Vzali jsme si ji ze záchranné stanice z Bartošovic před jedenácti lety. Pravděpodobně ulétla nějakému sokolníkovi, protože byla na lidskou společnost zvyklá. Má jednu nevýhodu, útočí na lidi," hladí ptačí krasavici. Zatímco doma či na ukázkách je Káča vstřícným a milým společníkem, v teritoriu, které vezme za své, bere na vědomí jen jednoho pána. Ostatní lidé jsou pro ni kořist. "Hlídala na jednom letišti, kde měli problémy s jiřičkami. Místním hasičům jsem říkal: Chlapi, vyhýbejte se volné ploše, nebo bude zle. Neposlechli, přes letiště si krátili cestu. Během týdne bylo skóre šest ku jedné pro Káču... Ona k veterináři nemusela ani jednou, hasiči museli řešit utržené rány šitím a dokonce i pracovní neschopností," konstatoval Monti. Káča je ale jinak spolehlivou spolupracovnicí. Před časem se na zámku v Plumlově stala dokonce atrakcí jedné ze svateb. Snoubencům totiž přímo na baštu, kde byli oddáni, přinesla snubní prstýnky. Hariska, čtyřletá samice káněte Harrisova, zaujme na první pohled krásným načervenalým zbarvením. "Káně Harrisova pochází původně z Kanady. K nám se dostala v polovině devadesátých let, kdy měla v přírodě částečně nahradit stále vzácnějšího jestřába lesního. V přírodě loví ve skupinách spíše větší kořist, o kterou se spravedlivě dělí," popisuje Monti dalšího ze svých svěřenců. "Jezdíme po nejrůznějších akcích, ale naším domovským postem je hrad Sovinec. Jsme součástí jeho posádky," říká Monti. Právě tam se se sokolníkem a jeho opeřenými svěřenci mohli pozdravit účastníci podzimního rekondičního pobytu. Pro velký zájem bychom stejně jako Vítání léta i Rrozloučení s létem rádi zařadili mezi každoročně se opakující akce.
|